Paradox fotografování
Život kolem nás můžeme zaznamenávat různými fotoaparáty, co se týče jejich stáří, kvality a možností. Často jsou „obyčejní“ fotografové až příliš kritizováni, že neumějí fotit, přesto můžeme vytvořit kompozice ostré i neostré, anebo různé kombinace.
Pokud cítíme, že se snímek nepovedl, můžeme jej radikálně smazat, anebo z něj vytvořit umělecké dílo v počítačových (grafických) programech. Výsledkem mohou být třeba „neobvyklé“ abstraktní kompozice, anebo cesta do zajímavých detailů např. u rostlin, živočichů, nerostů, hornin atd.
Je pravdou, že se u toho všeho musí přemýšlet, zvážit všechna pro i proti, pak obrázek publikovat třeba na internetu, anebo rovnou pořádat vernisáž, a to na základě našeho svědomí a vědomí. I to je koneckonců řešení, jak prezentovat své dílo.
Jsem přesvědčen, že každá zájmová a obecně prospěšná činnost může snížit kriminalitu nejen ve městech a obcích, jenže nálady některých diskutérů na uměleckých webech bohužel ustupují celospolečenskému zlu, a to úplně zbytečně!
Abych pravdu řekl, něco jiného je pohled na fotografii z počítače, mobilního telefonu, anebo z „reálného“ tisku. Staří indiáni by řekli, že fotografie, počítač, mobilní telefon a internet kradou duši. Osobně jsem pro využití reálného i virtuálního světa, i když se vyskytnou chyby, ale ty je možno „kdykoliv“ napravit.
Fotografické umění není uměním uzavřeným – jedná se tedy o otevřenou činnost ohledně námětů, nápadů, fantazie a vynalézavosti. Pořád lepší fotit např. přírodu, pozitivně trávit volný čas než být závislý na drogách, či alkoholu. Pořád lepší naše tvůrčí svoboda než pobyt v kriminálech.
Václav Kovalčík
