Můj židovský sen
Procházím se ulicemi, abych navštívil svou matku, jež bydlí ve velkém věžovém bytě. Je zde pěkný nábytek, není toho moc, ale kompozice interiéru je naprosto úžasná. Navíc se zde daří rostlinám, které jsou umístěny na okenních parapetech. Jediný zádrhelem je, že se nemůžu do útulného prostředí nastěhovat, neboť jsem vyděděn. Mé místo je někde jinde. Akorát mohu v komfortním interiéru přespat jednu noc, nic víc.
Najednou se ocitám v Židovské obci, a tak přijímám jejich víru, i když je to velmi těžké a složité. Je předvečer další světové války, antisemitismus rapidně sílí. Členové Izraelitů jsou nuceni, aby uklízeli ve městě odpadky. Také musím přiložit ruce k dílu, když jsem Žid. Po každé pracovní směně nacházíme mrtvého člena, kterého odvážíme na káře.
Varuji Izraelity, že se blíží válečný konflikt, další pogromy a vyhlazování lidí různých názorů a víry. Radím jim, aby ihned emigrovali, protože je situace velmi nebezpečná. Někteří mí přátelé mě poslechnou, ale Židovská velerada mě neustále ignoruje, protože jsem začátečník. Jsem nežádoucí element, jenž vstoupil do Hospodinových záměrů. Snažím se zachránit co nejvíc životů, ale ve skutečnosti to nejde, neboť mám poslední slovo, tudíž jsem úplně zbytečný, i když mám vlastně pravdu.
Dochází mi trpělivost, a tak řeknu celé Židovské obci přátelské sbohem. Vystupuji tedy z uskupení, jehož členové jsou postupně vyvražďováni v ulicích měst a obcí. Žiji svým životem, nikdo mi nic nediktuje. Věří mi pouze přátelé, sympatizanti a příznivci, kteří nic nezmohli proti absolutní většině. Měním si pro jistotu svůj účes, aby mě nikdo nepoznal a nezavraždil. Je mi líto uskupení, které mi nevěřilo.
V předvečer světové války mizejí lidé – každý den v úklidových službách Židé nalézají své mrtvé. Navíc je mi smutno, že se situace vyvíjí v neprospěch našeho národa.
Václav Kovalčík